Těhotenský deníček: 9. měsíc – Porod, jak přišel Jiříček na svět

Přípravy na příchod miminka vrcholí. Plínky vyprány, oblečky roztříděny, hračky nachystány. Jen se nějak nemám k nabalení tašky do porodnice. Mrňousek je v bříšku hodně aktivní, ale už tam nemá žádné místo a tak každý jeho pohyb pekelně bolí. (Teď zpětně mohu zhodnotit, že jsem v tom 9. měsíci těhotenství spala mnohem, mnohem méně než nyní s miminkem).

12717054_1690733591185926_1623554322_n

Devátý měsíc mého těhotenství se totiž odehrával víc v čekárnách a ordinacích lékařů, než v klidu domova. Problémy se srdíčkem se neustále zhoršovali, trápily mě nejenom klasické těhotenské neduhy, ale také tachykardie a arytmie. Jedni lékaři mě děsili, co se všechno může při porodu přihodit, jiní mé problémy zase bagatelizovali. Každý se mě ptal jak budu rodit a nikdo se neměl k nějakému rozhodnutí či doporučení, což mě stresovalo asi ze všeho nejvíc. Oni se bojí přijmout zodpovědnost a tak si mě mezi sebou přehazujou jak horkou bramboru. V 38. týdnu je už na rozhodnutí nejvyšší čas a já o týden později podstoupím v porodnici Podolí císařský řez.

těhotenství 39 tt
39. tt – den před porodem

A jak probíhá plánovaný císařský řez v Podolí? V neděli po obědě jsem měla nástup do porodnice. Proběhl monitor a při něm sepsání milionu papírů (něco totiž stihli poztrácet, a nemohu se ubránit pocitu že schválně – papíry ohledně účasti mediků, odebrání pupečníkové krve atd. jsem vyplnila tedy znovu. Světe div se, stejně na ně nikdo nekoukal a všechno bylo jak vyhovovalo porodnici a ne mě), následovalo vyšetření a pak příjem na rizikové oddělení, kde jsem šla hned zase na monitor (proč během hodiny už podruhé?). Předem jsem si musela v lékárně koupit klystýr a kompresní punčochy (asi jako trest za plánovanou operaci – neplánované vše dostávali zdarma). Na pokoji nás bylo 5 v různém stádiu těhotenství. Já tu byla opravdu jen na přespání a ač rizikové oddělení je poměrně hezké a nově vybavené, byla jsem vděčná, že jsem zde nemusela trávit celé týdny, jako ostatní těhulky. Po večeři mi napíchli kanylu, podstoupila jsem klystýr, dostala injekci (myslím že na ředění krve) a šlo se spát. Byl to zvláštní pocit vědět, že naposledy ulehám se svým obrovským břichem a jen za pár hodin už pomazlím svého synáčka.

V pondělí ráno už to byl frmol. Budíček už před šestou hodinou. Poslechnutí srdíčka miminka, další injekce a kapačka, nasoukat se do stahovacích punčoch a už pro mě přijeli, že se jde na to. Ležela jsem na lehátku a vezli mě po chodbách porodnice. Viděla jsem jen mihotající se světla na stropě (přesně jako ve filmech), objímala jsem své bříško a stále si v duchu opakovala, že musím být v klidu, aby byl v klidu i maličký. Vedle mě cupital partner, který se mi snažil dodávat odvahu a trošku mě rozptýlit. Domluvili jsme se, že přímo u operace nebude. Čekal tedy před operačními sály než mu přinesou ukázat malého. V předsálí jsem se musela přemýstit na operační lůžko, svléci erární košili a už se jelo přímo na operační sál. To jsem se už klepala jako osika, nervozita se změnila v strach a kolem mě začalo pobíhat podezřele moc lidí. Později jsem zjistila, že jsem měla u operace nejenom mediky na čumendu (které jsem nechtěla), ale také dvojnásobný personál (že by nakonec mé problémy nebyly tak banální, jak jeden tamní lékař neustále omílal?).

Všichni se mi začali představovat a postupně mi říkat co se bude dít – zavedení cévky, napojení kapaček a pak přišlo to hlavní – napíchnutí do páteře spinální anestezii. Je to šetrnější než celková anestezie, ale pěkně to při zavádění bolí (drželi mě 3 lidi abych se náhodou trošku nepohla, i já se držela vší silou vůle). Když se podařilo spinal napíchnout, v nohou se mi začalo rozlévat teplo a za chvilku jsem již nemohla hnout nohami – cítila jsem, že je mám, ale neovládala jsem je. Před sebou jsem měla velkou zelenou plachtu, takže jsem nic neviděla. Anestezioložky mi začaly vysvětlovat, že neucítím bolest, ale že budu vědět, že se mi v břiše něco děje – ucítím tlak a tahání. Pak že vyzkouší jestli něco cítím – bláhově jsem si myslela, že mě třeba štípnou do břicha, nebo tak něco. No vyzkoušeli to tak, že do mě rovnou řízli 😀 což já naštěstí nevěděla. Zní to děsivě, co kdyby anestezie nezabrala, ale já jsem aspoň nestresovala kdy že to příjde 😀 Za pár minut slyším domlouvat se operatéry, že musí posunout močový měchýř a já opravdu cítím, jak mi hýbou s vnitřnostmi v břiše. Za chvíli mi už oznamují, že vidí hlavičku. Ucítím velký tlak na horní část břicha, tahání, páčení a najednou je slyšet křik. Za minutku mi už nesou ukázat malé klubíčko, které rozhazuje rukama a nohama a křičí na celé kolo. Za pár vteřin je pryč a starají se o něj lékaři. Já dál zírám směrem kde ještě před chvilkou byl můj maličký a usmívám se jako sluníčko. Z tranzu mě vytrhne až ruch kolem, kdy se anestezioložky rychle snaží dostat do normálu můj super nízký tlak. Když je vše v OK, pokračují se zašíváním mé rány a sestřička mi přináší mého Jiříčka. Je celý zabalený v plenách, jedno oko ještě zalepené a křičí na celé kolo. Pokládá mi ho na rameno a když na něj poprvé promluvím, přestane plakat a celý se uvolní. Několik minut se díváme do očí a pak ho odnáší na novorozenecké oddělení, kdy se cestou seznámí i s tatínkem.

DSC_0067
Jiříček – 5 dní

Mě odváží na JIP a cestou máme s partnerem na sebe asi půl minuty. Ptám se, jestli viděl malého a víc už nestihneme. Na JIPu mi začínají docházet všechny události. V průběhu jsem se bála, ale teď zjišťuji, jak moc jsem vyděšená. Asi hodinu se celá klepu (kromě nohou, s těmi mohu hýbat až večer), tak moc bych se teď potřebovala ze všeho vypovídat, ale nemám komu. Ležím na samostatném pokoji a mobil mi dovolí použít na tajňačku až večer. Až tehdy se dozvídám od partnera míry miminka – 49 cm a 3540 g. Jiříčka mi nosí každé 3 hodiny, snažíme se kojit a mazlit. Ráno přišlo vstávání z postele, přes noc jsem cvičila s nohama, takže ty už byly OK, bála jsem se však hnout kvůli jizvě. I přes léky na bolest mě jizva bolela a nevěděla jsem, co si mohu a nemohu dovolit. Rozhodla jsem se naprosto důvěřovat radám sestřiček a vše dělala tak, jak mi řekly. A ono to opravdu pomohlo. Ukázaly mi jak vstávat přes bok a že kromě zapojování břišních svalů můžu vlastně úplně všechno. Díky tomu jsem byla již druhý den po operaci schopná fungovat. Hnala mě touha být s Jiříčkem a také touha být doma. Třetí den po operaci jsem měla Jiříčka u sebe na stálo a pátý den dopoledne jsme už byli doma a mohl začít náš nový život ♥

6 thoughts on “Těhotenský deníček: 9. měsíc – Porod, jak přišel Jiříček na svět

  1. Monča

    Taky jsem rodila sekcí, ale v celkové anestezii. Nechtěla bych zažít ten pocit, když nemůžeš hýbat nohama a víš že tě řežou 🙁

    1. Alenis

      Ono to není tak hrozné. Je to jen zvláštní no. Ležíš na JIPce a ze všech sil se snažíš pohnout palcem u nohy. Máš pocit že to dokážeš, ale nic 😀 A pak po několika hodinách uděláš pidi mini pohyb a raduješ se jak malé dítě 😀

    2. Tohle je asi hodně individuální. Já bych zase nechtěla plnou anestezii, protože se po ní člověk delší dobu vzpamatovává. Takhle jsem věděla hned, jak na tom malý je, a krátce na to ho měla u sebe. Že mě za tou plentou kuchají, mi nijak nevadilo 🙂

  2. Měla jsem při čtení husí kůži, ty jo! 😀 Malý je krásný, hodně štěstí do budoucna! ☺

    1. Alenis

      Moc děkujeme. Malej posílá pusu :-*

  3. Nejdůležitější je, že se narodil zdravý človíček! 🙂
    Pokud budu muset příště na císařský řez znovu, budu opět volit Neratovice. Po částečné anestezii tam dávají rodičku rovnou na normální pokoj a syna mi tam nechali vyjma první noci (císař proběhl večer) téměř celý den i další noc. Jen mi ho po vyjmutí ale ani neukázali a na první kontakt mi ho musel vybojovat manžel (to je ale na delší povídání, píšu o tom v jednom starším článku).

Napsat komentář