Mámin 2. rok

A je to tady. Další rok utekl jako voda a já se už 24 měsíců mohu pyšnit titulem MÁMA. Jestli jsem svůj první rok v této roli zhodnotila jako náročný, ale krásný, tak pro těch nadcházejících 12 měsíců mě napadá jen označení „pořádnej fičák„. Ale pojďme si to probrat pěkně po pořádku.

Při vzpomínání na uplynulý rok se mi vybavuje několik milníků. Tím asi nejzásadnějším bylo rozhodnutí ukončit kojení. Jiříček, ve 14 měsících, už přes den kojení nevyžadoval, ale za to vše doháněl po nocích. Budil se každou hodinu a bez prsa prostě neusnul. Bylo to vyčerpávající a já se rozhodla, že to zkusíme ukončit. Na noc jsem se přestěhovala do obýváku a vstával k němu tatínek, který místo kojení zpíval ukolébavky. Povedlo se! Všichni jsme se najednou vyspali a byli mnohem víc veselejší a v pohodě. Bála jsem se jak bude Jiřík reagovat, ale ve výsledku byl bez prsou mnohem spokojenější. Naučil se postupně usínat sám a budil se jen 1x za noc. Tenkrát jsem nabyla dojmu, že už bude vše jen růžové a bez problému. Jasně, že jsem se hluboce mýlila. Teď se své pošetilosti musím smát. Děti se neustále mění, vyvíjí, rostou, moudří ale i lumpačí.

Dalším veledůležitým milníkem byly první samostatné krůčky. V tu chvíli se naše malé miminko změnilo v tajfun, který musel všechno objevovat a dohnat ty měsíce, kdy jen obcházel nábytek a nechtěl se pouštět do volného prostoru. Najednou se stal postrachem všech dětských hřišť. Dětem na pískovišti rozdal hračky a pěkně si je zorganizoval, kdo co bude dělat. Nevěřila jsem vlastním očím s jakou jistotou a nebojácností si dokázal poradit i s mnohem staršími dětmi. Jo, je to náš malý velitel. Velí i doma. I když máma se mu snaží občas odporovat a to pak Jiřík ztropí scénu hodnou prken Národního divadla. Potoky slz, bouchání hlavou do zdi, kousání gauče, plácnutí sebou na zem kdykoliv a kdekoliv. Občas mi to přišlo jako nikdy nekončící boj. Ale já jsem bojovat nechtěla. Snažila jsem se vysvětlovat, ukazovat, pochopit ho, ale moc se mi to nedařilo. A tak si Jiřík oťukával hranice a já si trénovala trpělivost.

S prvními slůvky se nám podařilo ty naše třecí plochy, zase trošku uklidnit. Oba jsme měli radost, že si konečně trošku rozumíme. Začalo se nám dařit domluvit se na základních potřebách, jako kdy chce spát, hrát si, co bude jíst a tak podobně. Nikdy mě asi nepřestane fascinovat s jakou rychlostí se rozšiřuje slovní zásoba dětí. Najednou na vás vybafnou slovo o kterém nemáte ani ponětí, že by mohly znát. Občas jsme mu s tatínkem opravdu nestačili a nedokázali si zapamatovat všechny ty jeho roztomilé zkomoleniny.

Na konci léta se mi zdálo, že se zase máme konečně fajn. Najednou jsem měla po dlouhé době čas i na sebe. A když přišla možnost vrátit se trošku ke své práci, tak jsem se jí chytila a začala po večerech vypomáhat s jedním eshopem. Vše by bylo úplně v pohodě, kdyby k tomu nepřibylo ještě zařizování svatby. Jirka navíc začal o víkendech chodit do školy, takže se nám těch aktivit docela nahromadilo. A ač byla svatba jen maličká, zabralo zařizování spoustu času a sil. Vše se odehrálo jen v kruhu nejbližší rodiny, ale i tak to bylo na Jiříčka asi moc. Všichni pohromadě ho znervózňovali a tak byl v jednom kuse na útěku.

Následovaly Vánoce, které byly naprosto kouzelné. Jiřík pomáhal s pečením cukroví, objevoval krásy vánočních trhů a zamiloval si trdelník. Pravidelně jsem se museli chodit dívat na zvířátka a koledy u nás hrály celé dny. Se zhoršujícím se počasí však přišla krize co každý den dělat. Malej vyžadoval přítomnost dětí, jenže ty se na hřištích přes zimu téměř nevyskytovaly. Fandou velkých heren pro děti zrovna nejsem a ani Jiřík se tam moc dobře necítí. Nastal tedy další milník a my začali navštěvovat Sportovní akademii MINI HEROES. Prvních pár lekcí bylo náročných hlavně pro mě. Přimět toho našeho tajfunka, aby cvičil s ostatními dětmi, bylo téměř nemožné. Prostě jak neřízená střela lítal po tělocvičně, občas do něčeho nebo někoho narazil, kradl ostatním dětem míčky a pak se vztekal, když je musel vracet. Najednou byl v prostředí, kde platí trochu jiná pravidla, kde se musí spolupracovat a kde mají činnosti svůj jasně daný řád. Zhruba po měsíci nastal obrat a začali jsme si cvičení užívat oba. Já jako největší roztleskávačka, která ho povzbuzuje a nadšeně jásá při každém povedeném kotrmelci a trefeném míči do brány. Dojímám se kdykoliv se naučí novou básničku a nebo když překoná svůj strach.

Jiřík vyrostl, to je jasné. Ale zjišťuji, že s ním rostu i já. Učí mě dívat se na svět trošku jinak. Učí mě zpomalit a užívat si okamžiku, vychutnat si těch pár šťastných chvil.

 

Napsat komentář