Mámin 1. rok s miminkem

Je to přesně rok, co jsem uslyšela pláč našeho Jiříčka. Položili mi ho na rameno, on otevřel jedno očičko, prohlédl si mě a když jsem na něj promluvila, úplně se uvolnil a přestal plakat. Leželi jsme takto několik minut, hleděli si do očí a já věděla, že to je ta největší láska mého života. Dnes vám chci vyprávět o tom, co následovalo, o našich radostech i útrapách rodičovství. O mém porodu si můžete přečíst podrobněji v článku Těhotenský deníček: 9. měsíc – Porod aneb jak přišel Jiříček na svět.

A jaké to tedy je být mámou? Být mámou je náročné a povznášející zároveň. Celou noc nespíte, kojíte a uklidňujete mrňouse. Ve dne přebalujete, kojíte, opět uklidňujete a snažíte si s tím malým uzlíčkem hrát. Během prvního roku jsem často zapomínala sama na sebe, protože středobodem mého vesmíru se stal Jiříček.

Malého se držela žloutenka poměrně dlouho a tak byl asi 2 týdny úžasně hodné a spavé miminko. S partnerem jsme si několikrát říkali, že ta péče o novorozeně není zas tak náročná. Ač tedy život s jizvou po císařském řezu byl dosti obtížný a bolavý, ale nějak se to zvládlo. Jakmile žloutenka odezněla, začal večerní a noční horor. Malej se kroutil, propínal do luku, řval na celé kolo, byl naprosto k neutišení. Zkusili jsme snad všechno a nic nepomáhalo, prý prostě trpí na prdíky. Proplakala jsem s ním spousty nocí v beznaději, že mu neumím pomoci. Řešení jsem nakonec našla a doporučuji všem maminkám, aby to také zkusily. Vysadili jsme Vigantol. Do dvou dnů byl klid. Měla jsem zase své usměvavé miminko. Doktorka mě ubezpečila, že Vigantol nemůže koliky způsobovat a tak jsem ho opět malému dala. CHYBA! Strašlivé utpení bylo zpět. A tady začala má nedůvěra v lékaře a začala jsem se řídit svým mateřskýžm instinktem. Vigantol navždy letěl z domu, v lékárně jsem pořídila šetrnější Baby-D a doma opět zavládl klid a smích.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak trošku alternativní matkou (do těch ultra alternativních mám však hoooodně daleko, ale někteří mě tak vidí). Kojím na požádání, látkovali jsme, od 3. měsíce jsme začali nosit v nosítku (střídáme s kočárkem), odložili jsme očkování. Příkrmy začal Jiříček ochutnávat v půl roce, ale opravdu jíst začal až v 10. měsících. Vyjmenovávat bych mohla dlouho. Prostě si vše děláme po svém a jako každý rodič doufám, že to dělám správně. 😀

Jsme poprdění z Jiříkova sebemenšího pokroku, z každičkého úsměvu a zvuku co se mu podaří vyloudit. První pasení koníčků, úsměv, pokusy o překulení se, první (a zároveň zatím i poslední) prospaná noc, první pusinka, první Vánoce, první krůčky kolem gauče, první narozeniny… Všechny ty okamžiky byly nádherné. Ale mateřství není bohužel jen o radostech, to by všechny maminky byly ta nejveselejší stvoření. I po roce se potýkám s neschopností cokoliv si doma zorganizovat. Počínaje hromadami oblečení mrňouse (ze kterého vyrůstá rychlostí blesku), přes vaření, uklízení, žehlení či nákupy. Odpočinek se spánkem budu muset nacpat asi někam do příštího života. 🙂 Byly dny, kdy jsem se nad svou neschopností regulérně hroutila. Byly noci, kdy jsem vůbec nespala a ve dne usínala při uspávání miminka. Jak jsem to zvládla? Po opravdu těžkém dnu (či noci) stačí jedinné spokojené zabroukání našeho Jiříčka a já na všechny útrapy okamžitě zapomenu. Nad vodou mě drží jeho smích, šibalský úsměv, jiskření v očičkách když zpozoruje něco zajímavého a musí to okamžitě prozkoumat. A pak tu byl po mém boku Jiříkův tatínek, o kterého jsem se mohla kdykoliv opřít, který pomáhal jak se dalo, přehlížel všechny nedokonalosti, vydržel mé nálady a staral se o mě jako o princeznu.

Vždycky jsem nesnášela ty řeči, že život je naplněný až když máte dítě apod. Teď je už chápu a podepsala bych se pod to klidně tisíckrát. ♥ Jiříček právě oslavil své první narozeniny a společně nás čeká spousta dobrodružství. Těším se na jeho první samostatné krůčky, na to jak půjde poprvé objevovat hřiště, kamarádit se s dětmi, jak společně podnikneme spoustu výletů a dobrodružných výprav. Mé tvořivé ručičky se už těší na společné kreslení, na stavění garáží z Lega, na stavění bunkrů z polštářů a dek…

A jak jste prožívali vy první rok vašeho miminka?

PS.: Tátův 1. rok s miminkem, naleznete zde.

7 thoughts on “Mámin 1. rok s miminkem

  1. Krasny clanek. Mam to podobne. O Vigantolu jsem tedy vubec netusila a davam ho Nele do ted, aleaz se narodi syn-taky budeme mit Jiricka :)- dam si na nej pozor. Ja jsem taky alternativni matka tak napul. Kojit jsem kojila sice jen pet tydnu, nebylo mleko, ale kapicky na prdiky jsem vymenila za fenykl a kmin, mleko jsem rozdelavala do odvaru z vlocek pro lepsi kakani, od zacatku jsem nosila- hlavne doma, tudiz mi odpadaly stresy s tim, ze doma nic nestiham. JaA mam doted spis opacny problem, ze se doma nudim a obcas uz mi to uklizeni proste leze krkem…

    1. Ach, tu nudu ti závidím. Ale už se to u nás začíná zlepšovat. Jinak by nemohl vzniknout tento blog.

  2. Pěkné ohlédnutí. Každá máma, která poslouchá svůj instinkt, je tak trochu alternativní a není na tom nic špatného 🙂
    Jste další, u koho čtu, že potíže způsoboval právě Vigantol. O tom, co to je za svinstvo jsem se dozvěděla bohůmžel až nedávno. Celou dobu mě nenapadlo, že by vitamín, který se dává miminku, mohl mít tolik vedlejších účinků! U dalšího dítěte letí recept na něj rovnou do koše a kupuju přírodní alternativu.
    U nás zase problémy způsobovala intolerance na laktozu, o které se také moc nemluví. Stačilo vysadit na týden dva mléčné výrobky (u mě) a z křičícího uzlíčku, který byl někdy opravdu celý den (nepřeháním) k neutišení, se jako mávnutím kouzelného proutku stalo usměvavé miminko 🙂

    1. Také jsem zkoušela vynechat všechno mléčné, ale nepomohlo to. Člověk fakt musí bádat než najde příčinu.

  3. […] PS.: Mámin 1. rok s miminkem, naleznete zde. […]

  4. Jojo, není vše jen med, ale stojí to za to 😉

    1. Přesně tak. Ty zlatíčka stojej za každou probdělou noc.

Napsat komentář